příběhy

dvojčátka  2009

Celé mé těhotenství s dvojčaty probíhalo v pořádku.  Až na počáteční nevolnosti, jsem se cítila velmi dobře. Ve 32.týdnu jsem šla na běžnou kontrolu ke svému lékaři. Zjistil mi bílkovinu v moči, zvýšený tlak a doporučil mi, abych se pro jistotu ještě ten den nebo nejpozději druhý den ráno hlásila v nemocnici. Na sobě jsem nic nepozorovala, žádné bolesti ani nevolnosti. Vybavuji si snad jen otoky, ale to mi k závěru těhotenství přišlo docela normální. Nepociťovala jsem žádné potíže a tak jsem do nemocnice nastoupila až druhý den ráno. Po kolečku zdlouhavých příjímacích vyšetření jsem se dostala na pokoj, s tím, že mi lékaři říkali, že vše vypadá dobře. Po strávené noci, mi ráno paní sestřička chtěla změřit srdeční ozvy, ale nedařilo se jí to, což mi taky nepřišlo zvláštní, když se tam míchaly dvě srdíčka a ještě to moje : -) Šla jsem tedy k lékařce do ordinace, která ověřila, že jsou děti v pořádku. Byla jsem již na odchodu zpět na pokoj, když přišly výsledky mé krve. Lékařka mi vzápětí sdělila, že nastala komplikace a že se těhotenství musí okamžitě ukončit. Přímo z ordinace mne odvezli na sál a císařským řezem se narodila naše dvojčátka. Děti byly hned umístěny na novorozeneckou JIP a já strávila týden na gynekologické JIP. Po porodu mi dobře nebylo, měla jsem stále vysoký tlak a navíc mi po proběhlé noci a nesnesitelných bolestech zjistili, že mám v břiše krevní sraženiny a musela jsem znovu na sál. O diagnóze HELLP syndrom jsem do té doby nic nevěděla, nikdy o ní neslyšeli ani mí blízcí. Mému muži lékaři vysvětlili o co se jedná. Snažil se také dohledat si daší informace, které však téměř nenacházel. Ani pro něj to nebylo lehké.  V nemocnici jsem strávila téměř 2 měsíce. Trvalo několik dalších měsíců než se hodnoty tlaku a další zdravotní potíže upravily, ale tím, že jsem měla dost "práce" s dvojčaty, které jsem nakonec kojila až do 13 měsíců, tak jsem si to nikdy moc nepřipouštěla a až postupně zjišťovala závažnost situace. Naštěstí vše dobře dopadlo, já i děti jsou zcela zdravé.  DĚKUJI lékařům Fakultní nemocnice Ostrava, že nám všem třem zachránili život.

Jana

vloženo: únor 2020

DRUHÉ TĚHOTENSTVÍ

Byl konec září a já byla po druhé těhotná. (První těhotenství proběhlo v naprostém pořádku).

Celé těhotenství probíhalo až na lehce zvýšený tlak bez problémů. Asi kolem 36tt jsem se  začala cítit velice unaveně a měla neustálou žízeň. Přikládala jsem to ale končícímu těhotenství a nevěnovala tomu velkou pozornost.

Po týdnu, kdy se stav docela zhoršil mě manžel zavezl k lékaři .Bohužel jsem se však kromě sona nedočkala žádného jiného vyšetření i přesto, že jsem lékaři všechny své problémy sdělila. Poslal mne domů. Stav se do 2 dnů zhoršil ještě víc. Měla jsem otoky, bolesti břicha, zvracela jsem....to už mne manžel vezl přímo do porodnice. Tam proběhlo několik vyšetření s tím, že se udělá akutní císař...poslední co si pamatuju je jak podepisují nějaký papír na porodním sále a pak záblesk těsně než jsem usla. Syn se narodil v pořádku ve 38tt .

Na druhý den mě převezly do FNO Ostrava na ARO kde jsem ležela 11 dnů. Od té doby jsem byla jako v nějakém snu. Nevím, zda se mi to zdálo nebo to byly halucinace, ale takový pocit bezmoci jsem ještě nikdy nepocítila. Nevěděla jsem kde jsem, co se stalo. Měla jsem pocit ,že jsem něco udělala špatně, že jsem tam za trest. Slyšela hlasy rodiny a volala o pomoc. Do teď si pamatuju vše úplně přesně, jako by to bylo včera. Během té doby jsem prodělala další operaci, následně plasmaferezu a plicní ventilaci. Jedenáctý den jsem byla převezena na JIP a konečně vnímála co se vlastně stalo...Bez těhotenského břicha, bez miminka.

Bohužel jsem se nevyhla další operaci kvůli krevní sraženině. Po pár dnech zjištěna pneumonie takže následoval další týden a to bez návštěv. Stav už se naštěstí lepšil a já konečně mohla po 27dnech domů. Syna jsem celý ten měsíc neviděla a strašně moc mi chyběla i má 3letá dcera...

Když jsem se vrátila domů, vidím to jako dnes sestra seděla v křesle a držela v každé ruce miminko. V jedné své v tu dobu 3měsíční, v druhé mé a já nevěděla, který je ten můj ...pro matku hrozný pocit. Nikdo už mi nevrátí ty první dny, které jsem s ním nebyla, ale  jsem vděčná, že to dopadlo dobře a já tu pro svou rodinu mohu být a to díky úžasným lékařům z FNO a hlavně díky Dr. Šimetkovi a také Dr. Zaoralové, která mě podporovala hlavně psychicky. Máte mé obrovské díky!!!

V následujících letech mi díky HELLP syndromu byla zjištěna vrozená vada, o které jsem neměla ani tušení. Člověk jde tak nějak dál, aniž by měl tušení co se vlastně stalo. Neustále mám v sobě takový vnitřní strach o sebe ...který se snad časem vytratí...

Sandra     

vloženo: květen 2020     

BOLESTI

Byla půlnoc a já stále nespala. V jakékoliv poloze mě bolelo pod prsama, myslela jsem si, že jsem něco špatného snědla. Šla jsem si sednout do obýváku na gauč a trochu googlila, zda-li by to mohlo být i něco jiného. Po cca hodině jsem to už nevydržela a vzbudila přítele s tím, aby mě pro jistotu zavezl do FNO (pozn.Fakultní nemocnice Ostrava), zda se něco neděje. Tam mi vzali krev, změřili tlak, celkově prohlídli. Po odmítnuté hospitalizaci (nemocnice nemám ráda) mi paní doktorka řekla, ať se dostavím v 7 ráno pro výsledky krve. V to ráno mě už nepustili domů a dali si mě na pokoj hned vedle doktorů, aby mě měli po ruce a stále na očích. Snad každou hodinu mi chodili brát krev a pokaždé řekli, že tyto hodnoty se sice zvýšily, ale tyto zase snížily, takže neví. A takto jsem seděla na turka na posteli v bolestech a čekala, co bude. Žádný stres, prostě jen čekání. Nevěděla jsem totiž, co se přesně děje. V devět večer se doslova rozletěly dveře, sestřičky mě začaly svlékat a přitom řekly, že se doktor rozhodl pro akutní císař, že jde o syndrom Hellp. A ať zavolám příteli, pokud chce být u porodu. Ten se málem přizabil, když za mnou spěchal a to máme FNO deset minut od domu :-) Stihl to v čas a po pár minutých šílené zimy, kterou jsem pociťovala, se nám narodila dcera Nikol, jenž příští měsíc oslaví své třetí narozeniny. Vše krásně dohnala, dokonce i některé děti v pár věcech přeskočila :-)

No a aktuální situace u nás doma? Jsem nyní v šestém měsíci těhotenství, dcera se těší na brášku a dle testů na prvním screeningu mám riziko preeklapmsie. No prostě co se má stát, to se stejně stane. Už ale vím, že psychika dělá šííííleně moc!

Martina

vloženo: květen 2020

váš příběh ?